Dnes bych chtěla napsat motivační článek o tom, jak nekojit a nezbláznit se. Nedočtete se zde rady a tipy, nedám vám fígle, jak na to. Je to takové menší retrookénko ze života, nicméně pro hodně maminek aktuální. Věřím, že nepříjde na zmar. Všude se dočtete, že kojení je to největší pouto mezi matkou a dítětem, nic není krásnějšího a silnějšího [prosím, berte to s nadhledem]. I já si to myslela, dokud se mi nenarodil syn...
V porodnici to vypadalo asi tak, že mi visel téměř nonstop na prsu a když ani po hodině nevysál víc než 4ml [pro bezdětné-to je sakra málo], daly mi pro něj sestřičky mléko umělé. A tak to šlo pořád dokola. Byla jsem ubrečená, cítila se hrozně [neschopná matka] a netušila jsem, co bude dál. Jak ho jako budu krmit? To jako jde, abych se nerozkojila? Do té doby jsem o umělé výživě nevěděla téměř nic, protože proč bych to jako potřebovala vědět, když přeci budu kojit nejmíň rok!
Den se se dnem sešel a syn byl i po propuštění z porodnici stále většinově na umělém mléku. Vyzkoušela jsem opravdu spoustu věcí na rozkojení a ani jedna nepomohla. Možná jsem měla v sobě nějaký psychický blok, možná to tak mělo být. Nicméně ve třech měsících jeho věku jsme kojení zrušili úplně. Bylo to trápení pro oba dva. Syn chtěl jíst, prso mu nedalo, to, co chtěl, mně to už taky nebylo dvakrát příjemné. Nebudu tady říkat, že jsem to brala s klidem. Ne nebrala. Cítila jsem to tak, že jsem zklamala, ale pořád jsem se na tom snažila vidět to dobré. Měla jsem kolem sebe kamarádky, které zažily to, co já. Viděla jsem jejich děti, které vyrostly na umělém mlíčku, jsou zdravé, šťastné a krásně prospívají. To mi hodně pomohlo.
Zpětně můžu říct, že jsem ráda za to, jak to vše bylo. Teď, když je mu rok, tak naši kojící story beru už úplně jinak. Pořád vím, že je kojení to nejlepší, ale taky vím, že to nic neznamená. Aneb když nejde o život, jde o... Možná je kojení jedno z těch největších pout mezi matkou a dítětem, ale my jsme si se synem našli jiné "intimní" chvíle, které byly jen naše. Jak řekla jedna dobrá duše - láska k miminku se vykojit nedá. A je to pravda. Syn je zdravý chlapeček, kterého nadevše milujeme a který miluje nás. A určitě necítím, že jsem selhala.
Tento článek píšu jako motivaci pro ty, které zažily to stejné/podobné a které cítí, že zklamaly. Nezklamaly jste! Jste nejlepší mámou pro své dítě, tak na to myslete a nestresujte se. Zklamete, když budete pro své dítě vystresované a nedokážete jim dát klid.
Jak jste se s nekojením vyrovnaly vy? Napiště mi do komentářů, budu ráda za další zážitky a názory.
Žádné komentáře:
Okomentovat